Navzdory své diagnóze, a posléze běhu na dlouhou trať, jsem hrdou maminkou téměř dvouletého syna. Splnil se mi sen a naplnila jsem svou přirozenou biologickou potřebu.

Před několika lety to však vypadalo, že se maminkou nikdy nestanu a budu patřit do kategorie bezdětných!

Psal se rok 2016, kdy jsme se s manželem rozhodli, že vysadím antikoncepci a začneme se pokoušet o miminko. Nejprve jsme tomu nechávali volný průběh. Uběhl téměř rok a já ne a ne otěhotnět. Obrátila jsem se proto na svého gynekologa. Provedl sérii vyšetření od ultrazvuku po odběr krve na hormonální profil. Z výsledků krve bylo jasné, že některé hodnoty neodpovídají dané fázi menstruačního cyklu, a proto mi nasadil léky. Měly pomoci hodnoty srovnat a zvýšit tak šanci na otěhotnění. Menstruace však přicházela několik dalších cyklů a k očekávanému těhotenství nedošlo. Dostali jsme proto s manželem doporučení navštívit centrum asistované reprodukce (CAR).

Na podzim roku 2017 nás po telefonickém objednání čekala vstupní konzultace s odběrem krve a u manžela odběr vzorku na spermiogram.

Před Vánoci jsem se dostavila na konzultaci výsledků. Slyším to jako teď. Doktorka začala mluvit o manželově spermiogramu, který ukázal excelentní výsledek. To byla ta dobrá zpráva. Poté shlédla můj hormonální profil, podívala se na mě a smířlivým hlasem mi sdělila diagnózu. „Je mi to líto, ale hodnota AMH (anti-Mülleriánský hormon) je velmi nízká a ukazuje na “Předčasné ovariální selhání“ (předčasná menopauza)“. Znamenalo to, že zásoba mých vajíček je v podstatě vyčerpaná. Jsem v přechodu, nemohu otěhotnět. Bylo mi tehdy teprve 27 let!

Nechápala jsem to. Stále jsem totiž menstruovala, i když nepravidelně. Z minuty na minutu se mi zhroutil svět. Mé biologické hodiny mi říkaly, že je ten správný čas počít. Příroda se však rozhodla jinak.

Seděla jsem tam a vyslechla si možnosti, jak lze situaci řešit. Cestou k autu jsem se neubránila slzám, naplno jsem je však spustila až v autě. Věděla jsem, že musím zavolat manželovi, který netrpělivě čekal na výsledky. Zpráva hluboce zasáhla i jeho. Jedna z prvních myšlenek, která mě napadla byla, jestli se mnou zůstane a neopustí mě. Zůstal. V tu dobu 10 let pevného vztahu rozhodně nechtěl hodit jen tak za hlavu. Naopak, měl touhu mě v tom nenechat samotnou, což bylo zásadní.

Další vyšetření v březnu navíc ukázalo, že mám neprůchozí oba vejcovody a levý vaječník bez folikulů. Definitivně to znamenalo nemožnost otěhotnět přirozeně. S manželem jsme rozhodli, že budeme o dítě usilovat pomocí asistované reprodukce. Byly nám v naší situaci navrhnuty dvě možnosti. Léčba pomocí metody IVF nebo pomocí darovaných vajíček.

Doporučili nám, ať nejprve zkusíme léčbu pomocí IVF. A to i přes to, že má zásoba vajíček byla v podstatě nulová. Podstoupit tak hormonální stimulaci a posléze odebrat a oplodnit moje vajíčka. Souhlasili jsme. Rozběhl se běh na dlouhou trať. Netušili jsme, jak velkou životní lekci nám toto rozhodnutí v důsledku udělí.

V rámci CAR jsme se přesunuli na pobočku, která se věnuje mj. dárcovskému programu. Dostali jsme se do rukou výborného lékaře a časem i ke skvělé koordinátorce. Péče byla nadstandardní a vždy jsem se tam cítila velmi příjemně.

V dubnu započala má cesta 1. IVF. Od lékaře jsem dostala protokol s rozpisem léků k užívání v průběhu menstruačního cyklu. Součástí protokolu byly i injekce Heparinu, které bylo nutné každý den vpichovat do břicha. Podstoupila jsem na doporučení také konzultaci u imunoložky, která mi následně vzhledem k výsledkům nasadila kortikoidy.

Po hormonální stimulaci se podařilo z 1 folikulu odebrat 1 vajíčko. Manžel odebral své sperma v den odběru mého vajíčka. Vajíčko bylo následně úspěšně oplozeno. Dva dny po odběru došlo na tzv. embryotransfer, kdy mi lékaři do dělohy vpravili 4buněčné embryo.

Počáteční euforii a radost vystřídaly obavy a nejistota. Nastalo období nekonečného čtrnáctidenního čekání na odběr krve, který měl ukázat, zda se embryo uchytilo nebo ne. Nemohla jsem dospat. Ráno, v den odběru, jsem si udělala těhotenský test. Byl negativní. Výsledek krve byl také negativní. Vysadila jsem léky a zanedlouho přišla menstruace. Cítila jsem velké zklamání a naděje na otěhotnění se uchýlila kamsi do hlubiny. Šance na úspěch se s počtem pokusů zvyšují. Ujišťovali nás…

Nevzdali jsme se a hned následující cyklus jsme šli do 2. pokusu. To byl červen.

Opět se podařilo z 1 folikulu odebrat 1 vajíčko. Tentokrát mi embryo, které bylo 8buněčné, vpravili do dělohy třetí den. Pocity byli smíšené. Na jednu stranu jsem byla nadšena, že uvnitř mě se možná schyluje k novému životu, ale na druhé straně tu byl strach. Tak moc jsem si přála, aby to vyšlo. Rozuzlení přišlo po čtrnáctidenním čekání. I tento pokus nebyl úspěšný. A opět se dostavilo zklamání.

Ani tento pokus nás neodradil a v září jsme absolvovali již 3. pokus IVF.

Na doporučení jsem před tím podstoupila hysteroskopii. Lékaři mi prohlédli v celkové anestezii dělohu. Zákrok měl mj. zvýšit pravděpodobnost uchycení embrya. Tentokrát se ze 4 folikulů podařilo odebrat 3 vajíčka, ze kterých byla dvě úspěšně oplodněna. S manželem jsme si řekli všechno nebo nic a nechala jsem si třetí den od oplodnění transferovat dvě embrya najednou. Dávali jsme do toho velké naděje, ale menstruace přišla už den před odběrem krve a mně bylo jasné, že ani tento pokus nebyl úspěšný.

Co teď? Byl to náročný rok plný silných emocí. Plný očekávání, zklamání, zvratů, smutku, nepochopení, bezmoci, ale i radosti a nadějí na úspěch.

Po probrečených dnech a nocích jsem si urovnala myšlenky. Po dítěti jsem tak moc toužila. Přijala jsem skutečnost, že vlastní dítě mít nikdy nebudu. Proto jsme se s manželem uchýlili k rozhodnutí, že vstoupíme do dárcovského programu. V říjnu jsme své koordinátorce předali vyplněný dotazník s požadavky na dárkyni. V listopadu nám ji vybrali a my s ní souhlasili.

Plni očekávání a po několikaměsíční pauze jsme v únoru s napětím čekali, kolik vajíček se od dárkyně povede odebrat. Lékaři odebrali 9 vajíček. Všechna byla oplodněna. Z toho k transferu byla vhodná nakonec pouze 3. Domluvili jsme se, že 1 budeme transferovat a 2 necháme zamrazit. A tak se i stalo.

Tentokrát čtrnáctidenní čekání přineslo kýžený úspěch a na těhotenském testu se ukázaly slabé dvě čárky. Záhy i krevní testy ukázaly, že se skutečně jedná o úspěšný pokus. Euforie, radost, záplava emocí. Byli jsme neuvěřitelně šťastni.

Začala jsem se považovat za těhotnou.

Jako první tuto novinku věděla má nejlepší kamarádka a rodiče, kteří byli ohromně šťastni. Moc nám drželi palce a mysleli na nás.

V březnu, několik dní po embryotransferu jsem absolvovala běžné vyšetření u svého gynekologa s odběrem cytologie z čípku. Výsledky ukázaly určité pozměněné buňky, které by v důsledku mohly být současně s těhotenstvím problém. Doporučil mi vyčkat a situaci řešit po 1. těhotenském UTZ. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit.

O pár dní později přišly také výsledky z imunologie, které ukázaly hraniční hodnoty určitého typu bílých krvinek zvyšující riziko potratu. Tuto skutečnost měly odvrátit injekce imunoglobulinů, které jsem dostala.

Následoval 1. UTZ. Cítila jsem velkou nervozitu a moc jsem se těšila až ten náš malý poklad uvidím. Lékař mě zavolal do ordinace, lehla jsem si na lehátko, srdce jsem měla až v krku a záhy jsem ho uviděla. Ten maličký zárodek, kterému bije srdíčko jako o závod. Byla jsem v euforii a neskutečně šťastná.

O tři týdny později, v dubnu, mě čekal 2. těhotenský UTZ. Z čekárny mě lékař zavolal do ordinace. Na to, co následovalo, mě nikdo nepřipravil! Lékař nebyl schopen nalézt srdeční akci. Konstatoval, že se zárodek přestal vyvíjet a došlo k zamlklému potratu. V 10. týdnu těhotenství! Úzkost, zklamání, nepochopení, zármutek, vztek, ... To jsou emoce, které mě absolutně pohltily. Potoky slz nešly zastavit.

Následovala operace, tzv. kyretáž dělohy, šestinedělí, prázdnota a výkyvy nálad jako na houpačce.

Posléze jsem kvůli cytologickému nálezu pozměněných buněk na čípku musela v červnu na tzv. konizaci, tedy další operaci.

Pomyslela jsem si, jak nám ten život hází klacky pod nohy a měla jsem pocit, že bych to měla vzdát, protože příroda ví, proč to dělá. Vyhledala jsem odbornou psychoterapeutickou pomoc a znovu jsem našla odvahu jít v září do 2. cyklu s darovaným vajíčkem. Tento pokus byl neúspěšný. Zbývalo nám tak poslední zamražené embryo.

Nejtěžší období přišlo překvapivě ne po potratu, ale po 5. embryotransferu, kdy jsem se dostala na své psychické dno. Do posledního pokusu jsem jít skutečně nechtěla. Manžel vše nesl také velmi těžce, ale mé rozhodnutí respektoval a byl mi oporou. V tu dobu jsme s manželem také otevřeli otázku adopce. Od této cesty jsme nakonec ustoupili.

Znovu jsem navštívila svou psychoterapeutku. Rozhovor s ní mi otevřel oči a já doslova restartovala svůj život.

Přijala jsem fakt, že budu patřit do kategorie bezdětných a touhu mít děti jsem pustila z hlavy. Manžel začátkem roku 2020 odcestoval pracovně na několik měsíců do Číny a já zůstala v ČR. Dala jsem výpověď v práci a spustila své podnikání jako mobilní masérka. Součástí mého restartu bylo i cvičení doprovázené vhodnou stravou. Natolik mě to bavilo, že jsem tím žila.

Pozornost jsem zaměřila úplně jinam a věci se daly do pohybu.

V létě toho roku se něco zlomilo a ke mně najednou přišel silný pocit, že jsem připravena na úplně poslední pokus. Manžel jen souhlasil. Vnitřně jsem cítila, že teď to skutečně vyjde. Poslední, tedy 3. embryo, které vzniklo spojením darovaného vajíčka a manželovy spermie, mi bylo vloženo do dělohy v září.

Po 14 dnech se mi na těhotenském testu ukázaly dvě čárky. Také výsledky krve potvrdily úspěšnost tohoto pokusu a já se znovu mohla považovat za těhotnou. Na 1. UTZ byla potvrzena srdeční akce a obávaný 2. UTZ přinesl velkou úlevu. „Prosperující gravidita.“ Oznámil mi lékař.

Těhotenství pokračovalo a v dubnu 2021 se nám narodil zdravý syn.

Společně jsme zdolali trnitou cestu díky odhodlání nevzdat se, vzájemné podpoře, víře, změně přístupu a díky pomoci rodiny, blízkých a týmu CAR. Navíc jsem si uvědomila, jak klíčovou roli v tom celém hraje psychika.

Naděje umírá poslední.

Dnes už znám odpovědi na mnohé otázky, které mě na této cestě doprovázely, a které jistě napadají i vás. Proto jsem připravila eBook, ve kterém se o ně s vámi podělím. Ukážu vám, co mi pomohlo překonat jednotlivá období, dodám odvahu a podpořím vaše rozhodnutí. Vím, jak důležité je mít se o koho opřít. Jsem tu pro vás.