Proč jsem začala psát blog?

Znáte to, malujete si svůj život jako obrázek. Vystudovat obor, ve kterém najdete uplatnění. Najít práci, která vás bude bavit a naplňovat. Objevit muže svých snů. Nastěhovat se do společného bydlení… Roky utíkají a vy cítíte, že je na čase svou lásku předat dál. Rozhodnete se pracovat na miminku. Co se zdá být z počátku jako vzrušující cesta, se může překlenout v hon za plodnými dny. Menstruace přichází měsíc co měsíc už skoro rok, zkoušíte všechna možná doporučení, a vy stále ne a ne najít na těhotenském testu vysněné dvě čárky. Logicky se sama sebe ptáte: „Co dělám špatně?“

A začnete pátrat…

Nejprve navštívíte svého gynekologa. Když se nedaří počít ani s jeho doporučeními, tak vám v konečném důsledku napíše doporučení do centra asistované reprodukce. Kolotoč nekonečných návštěv se roztáčí…

Když začínám psát tento blog, je mi 32 let. S manželem kráčíme po společné cestě už 15 let. Z toho jsme již 8 let manželé a téměř dva roky hrdými rodiči našeho syna. Čekali jsme na něj téměř 5 let. Celou naší dlouhou cestu vyprávím ve svém příběhu.

Z počátku o našem snažení věděla pouze nejbližší rodina a přátelé. S přibývajícími pokusy otěhotnět pomocí asistované reprodukce se okruh lidí o něco rozšířil, ale spíše jsme o tom moc mluvit nechtěli. Neviděli jsme v tom důvod. Každý má přeci svých starostí dost. Byla to naše soukromá a velmi citlivá záležitost.

Nakonec se zadařilo a narodil se náš chlapeček.

Role rodiče úplně zpřehází dosavadní život. Je to obrat o 360°. Člověk začne přehodnocovat své priority a měnit vnímání světa okolo sebe. Rány z doby snažení jsou zahojené. Každý den cítíte obrovskou vděčnost za to, že můžete být rodičem. Bez asistované reprodukce by to v našem případě ale nešlo.

Zrodila se myšlenka.

Když syn o něco povyrostl, začala jsem přemýšlet, jak bych mohla své zkušenosti šířit dál. Když se podařilo mít děťátko nám, tak proč nedat naději a podporu do snažení i dalším ženám v podobné situaci?

Z myšlenky se zrodil nápad na psaní blogu. A první článek čtete vy právě teď.

Cítím v tom velké poslání a zároveň je to pro mě určitý způsob terapie. Je důležité si připustit, že na to člověk není nikdy sám. Stačí jen chtít. Sdílená bolest je poloviční bolestí.

Vzhledem k narůstajícímu počtu neplodných párů bude toto téma čím dál častěji otevíráno. Časem nebude takové tabu a mluvit o něm bude přirozenou součástí života. Pojďme to společně změnit už dnes.

A tak vás zvu, jako průvodkyně, na společnou cestu za vytouženým miminkem pomocí asistované reprodukce.